Kolem rybí hlavy - cyklovýlet okolo západní části Čech

11. Přes devatero hor do Tříman

Silnice jsou po dešti umyté, asfalt pod koly pěkně klouže, pročistil se i vzduch a díky polojasnu a teplotě tak akorát zůstává svěží celý den. Což se hodí. Přejezd od Vltavy k Berounce je štreka dlouhá a ještě navíc pěkně kopcovitá, rovný úsek aby člověk pohledal. Pokračuje hitparáda zajímavých názvů obcí. Nejprve lehce zákeřná dvojdvojice Chraštice - Chraštičky a Pečice - Pečičky připraví mírné navigační zaváhání, hlavně v prvním případě se zjevně tak moc těší na dálnici, že už teď sundali směrovky na některé okresky.

Víska Drsník se dobývá stoupáním hodným toho názvu. Následuje Palivo, kterým je podle další cedule Buk. A pak už přichází sjezd do Jerusalema. Pohříchu tu ale není žádná lokální varianta Zdi nářků a celkově jsou nakonec názvy všech těch vesnic to jediné zajímavé.

Překvapivě to platí i o Příbrami. Náměstí s kostelem, v sousedství zámeček, kde sídlí odbojářské muzeum, nějaká ta restaurace se zahrádkou - ale všechno tak nějak podivně uspořádané, neladící a zahlcené hustou dopravou. Jeden drink a rychle vzhůru směr Brdy.

Nepříjemné tušení dlouhého táhlého stoupání se rozplývá hned za Trhovými Dušníky. Silnice do Jinců naopak příjemně mírně klesá a svižně ubíhá. Až za Rejkovicemi po odbočce na Hořovice je potřeba podřadit a začít pořádně šlapat.

Hořovice leží pod duchnou těžkých černých mraků, které hřebínek kopců drží přesně nad městem. Dělají ho možná potemnělejší a neútulnější, než ve skutečnosti je. Stejně jako v Příbrami ale i tady notně přidává záporné body neuspořádaný dopravní chaos.

I kvůli blížící se bouřce tedy následuje totéž jako v Příbrami - rychle podjet dálnici, což ale vzhledem ke zmatenému značení není vůbec snadné, a tradá směr Zbiroh. Cestu k pozdnímu obědu na pěkném náměstí zpříjemní u Třenic úsek po neobvyklém červeném asfaltu.

Třímany leží na konci slepé cesty v oblouku Berounky. Způsobů jak se k nim přes okolní vesnice dostat je několik. Všechny do jednoho ale mají společné to, že je to pořád do kopce, z kopce, do kopce, z kopce. Hustota místy 2-3 stoupáky na kilometr. A výjimkou není ani trasa přes Drahoňův Újezd, Terešov, Hlohovičky a Kladruby.

V dalším táhlém stoupání na Hřešihlavy padne vzhledem k plným žaludkům už dlouho ve vzduchu visící otázka - kdy už tam proboha budeme? V klidu, tenhle kopec je poslední. Paměť je ovšem orgán nespolehlivý, a tak následuje ještě jedno serpentinové stoupání, než konečně dojde na sjezd do vytouženého kempu v Údolí mloků.

"Chlapci, no sláva, už máte roztočeno. A zůstanete i zítra? Budeme tady mít cikánskou svatbu, bude to velká paráda," přichází v ústrety kamarád, který kemp provozuje. Co je to za otázku? Samozřejmě, že se zítra nikam nepojede. I kdyby ta veselka nebyla. A nikdo ať se nepokouší ani jen naznačovat, že ten plůtek, který vzápětí začal růst na lístku v hospodě, není zasloužený.