Kolem rybí hlavy - cyklovýlet okolo západní části Čech

08. Potequilový dezorient

Vstávat v půl třetí s hlavou jako střep a chtít si sednout na kolo, to nejde moc dohromady. Ale při představě strávit v Podskalí další den má člověk sbaleno a rozhodnuto jet dál v cuku letu. Obzvlášť, když po několika dnech znovu hřeje sluníčko a cesta do podhůří Šumavy by tak mohla být příjemným zážitkem. Tequilová smršť ze včerejška se však podepsala na schopnosti správně se rozhodovat tak devastujícím způsobem, že v podstatě celá první polovina trasy byla jedním velkým řetězcem špatných odbočení, kvůli kterým jsme si místo čisté přírody užívali výfuků na hlavním tahu do Vimperka.

Začalo to hned na výjezdu ze Strakonic. Když jsme dvakrát sjeli z hlavní na okresku, která nás vždy po chvíli znovu vrátila pod kola kamionů, řekli jsme si, že si jen zbytečně najíždíme kilometry a že bude lepší dojet tedy do Volyně po hlavní a tam si najít nějakou opravdu klidnou cestu přes vesnice.

Vydrželi jsme na ní asi osm devět kilometrů. Pak přišel stoupák a na jeho vrcholu - zase nájezd na tu proklatou silnici! Jak to? Máme být v Zálezlech a ty jsou podle mapy na úplně druhou stranu!

Vůbec netušíme, kde jsme a jak jsme se tu ocitli. Až teprve doma při zakreslování trasy do mapy, se ukáže pravda v celé své nahotě: podle mapy totiž jedeme odshora dolů, tedy jakoby opačně než ve skutečnosti dopředu, a v Malenicích jsme si zkrátka jako prvňáčci spletli, kam je doleva a kam doprava...

Za odměnu jsme vyhráli další jízdu mezi smradlavými pikslami. Až teprve za městečkem Čkyně konečně definitivně opouštíme hlavní a míříme mezi šumavské kopečky. Motáme se vískami s pěknými chaloupkami a kostelíky, škoda jen, že po výšlapech si tady člověk neužije i pořádný sjezd, na to jsou cesty moc rozbité.

Dopřejeme si ho teprve na závěr etapy, za ukrutným stoupáním do vísky Boubská, což je podle vizáže zbohatlický satelit Vimperka. Na druhé straně ale díky tomu odtud do města vede hladká asfaltka a tachometr si chrochtá někde u šedesátky.

Zajíždíme do kempu Vodník u stejnojmenného rybníka. Směr nám ukázala hodná babička, o které jsme si ale nejprve mysleli některé ošklivé věci. Cestu totiž odhadla na kilometr a my ještě po dvou směrem pryč od města nepotkali jedinou ceduli slibující ubytování.

Nakonec jsme se jí v duchu omluvili. Prostě jenom majitel kempu kašle na svou propagaci. Zřejmě nechce, řečeno s Cimrmanem, aby mu sem lezli lidi. Svědčí o tom i domluva na recepci - chaty tu jsou jen rodinné, cena je 660 kaček, a že jste dva, to je mi líto, ale sleva nebude, my se tu držíme ceníku.

Rozhodneme se tedy spát na louce jen tak pod celtou a neplatíme nic, když drze, ale kupodivu úspěšně returnujeme poznámkou, že pokud se tedy drží ceníku, tak v něm sice je poplatek za stan, ale o plachtě ani slovíčko. Dáváme každý jen 50 korun za osobu a noc a v téhle ceně máme i sprchu s teplou vodou. Vzhledem k počtu prázdných chatek skutečně promyšlený podnikatelský přístup.